DEN 1.
Přijíždím na zcela nové místo, sama v cizí zemi. V celém těle se mísí napětí, vzrušení i špetka obav. Vystupuji na malebném nádraží nizozemského městečka Ommen, o jehož existenci jsem donedávna neměla ani potuchy. Informace od organizátorů jsou přesné a jasné – vím, že mě od mého nového domova pro příští téměř dva týdny dělí zhruba jeden kilometr, žádné bloudění se nekoná. Již od nádraží před sebou vidím osobu vláčící kufr, která vždy odbočuje stejným směrem jako já. Ještě před finální rovinkou slečnu doháním a zjišťuji, že míříme ke stejnému cíli, na stejný projekt, možná pro stejné dobrodružství. Hurá, poznávám milou holku-Polku (a zatím netuším, že se z nás během výměny stanou skutečné kamarádky)! Po nalezení ubytování již dostáváme první informace a následně s holkou-Polkou vybíráme společný pokoj. Během večeře a poklidného večera se postupně seznamuji s dalšími účastníky.
DEN 4.
Z neznámých tváří se stávají nejbližší osoby aktuálních dnů. Poznáváme své každodenní zvyky, názory, smysl pro humor i kulturní odlišnosti. Fungujeme v menších mezinárodních jednotkách, které připomínají skutečné rodiny. Během aktivit bloudíme městečkem Ommen i svým vlastním nitrem. Skoro úplně poprvé mi dochází, co znamená skutečně někomu naslouchat a vzájemně se přijímat, bez podmínek a předsudků. Možná je to složením skupiny, která je skutečně rozmanitá. Lišíme se gendry, stravovacími návyky, fyzičkou i postoji. V některých chvílích mi přijde, že se snad nemohl sejít rozdílnější vzorek lidí – paradoxní je, že většina z nás se seznamuje hlavně se svým skutečným já.
DEN 7.
Otevírám temná zákoutí svojí duše. Mluvím o problémech a starostech, které v běžném životě často vědomě skrývám. Pláču a směju se zároveň. Sdílím svůj život s dalšími bytostmi a ony se otevírají mně. Vyjadřujeme se nejrůznějšími způsoby. Povídáme si, tancujeme, zpíváme. Improvizujeme i hluboce přemýšlíme. Když je potřeba, vzájemně objímáme a konejšíme své duše. Během toho objevujeme svou kreativitu. Dost také jíme, neboť je nám každý den představována jiná kuchyně ze všech zákoutí Evropy. Společně slavíme Mezinárodní den žen i každý další společně strávený „obyčejný“ den.
DEN XXX
Slova jsou zbytečná, Ommen se stává domovem. Záchranným a bezpečným bodem ve světě, který začíná zmítat nový virus. Ten nám ruší plány (včetně velké přehlídky závěrečných vystoupení), nutí některé účastníky odjet dříve a zdánlivě bortí projekt.
Kdybys, milý čtenáři, viděl a zažil poslední dny, lépe bys pochopil. Že přes četné obavy a strach jsme do našich finálních příběhů dali více než kus sebe. Že jsme si v sobě každý odvezli kousek městečka Ommen, přestože všechny tamější stavby zůstaly vcelku. Že jsme v sobě vzájemně nalezli podporu a útěchu. Že ti v nejtěžší chvíli a nouzi podají pomocnou ruku duše, o jejichž existenci jsi před pár dny vůbec nevěděl. Že jsme možná v cizím prostředí našli kus známého i sami sebe. Že by i přes následné komplikace s návratem asi nikdo neobětoval byť jedinou společnou chvíli.
Tuhle přítomnost jsme prožili naplno, společně a opravdově.
d í k y
P.S.: Holka-Polka už stihla přijet na pár dnů na návštěvu do Čech a chutná jí pivo. Tak ještě díky za ni a všechny nové mates v životě. Ámen (vlastně Ommen, čau). 😊